improbatus
Latin
Etymology
Perfect passive participle of improbō.
Participle
improbātus (feminine improbāta, neuter improbātum); first/second-declension participle
Declension
First/second-declension adjective.
| singular | plural | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| masculine | feminine | neuter | masculine | feminine | neuter | ||
| nominative | improbātus | improbāta | improbātum | improbātī | improbātae | improbāta | |
| genitive | improbātī | improbātae | improbātī | improbātōrum | improbātārum | improbātōrum | |
| dative | improbātō | improbātae | improbātō | improbātīs | |||
| accusative | improbātum | improbātam | improbātum | improbātōs | improbātās | improbāta | |
| ablative | improbātō | improbātā | improbātō | improbātīs | |||
| vocative | improbāte | improbāta | improbātum | improbātī | improbātae | improbāta | |